Maska

26. května 2008 v 14:32 | mája |  Založené v šuplíčku
Tahle povídka mě štve.. strašně se mi líbila, jenže pak sem nemohla přijít na žádné pokračovaní.. na konci už je to poznat.. že je to slabší... No uvidíte (pokud si to vydržíte číst)...btw: za pravopisné chyby se omlouvám.. je to napsaný s mírnou nadsázkou, hodně jsem si tam vymýšlela přirovnání a různé výrazy.. xD

Skrz žaluzie se postupně dostávalo do pokoje světlo, kousek po kousku se prodíralo malými škvírkami mezi jednotlivými žaluziemi. Spolu se světlem se po pokoji pomalu začínala linout hudba. Ne, není to smutná hudba. Je to hudba plná radosti. Radosti, která by měla naplňovat celý náš život. Měla by být v srdci každého z nás.. Měla, ale není. Z postele se ozvaly ospalé vzdechy. Po pár minutách se z postele vynoří osoba. Šáhno po budíku a..hudba dozní. Nyní je v pokoji naprosté ticho. Osoba tiše vstane a vydá se k šatní skříni. Na chvíli pohlédne do zrdcadla, ale ihned obrátí znechucený pohled jinam. otevře skříň a zamyslí se. Po chvíli na sebe navlékne svůj obvyklý úbor- kalhoty, tričko a mikinu. Tričko, které dříve bylo černé, je vybledlé od slunce. Kalhoty jsou ošoupané a mikina je prostě černá s nápisem I love life.. Poté osoba poodešla k oknu, roztáhla žaluzie a oslepilo ji velké množství světla. Z červených mžitek před očima se jí zamotala hlava. Po tomto mírném zakolísání se osoba odporoučela do koupelny. Učesat po ramena dlouhé černé vlasy, vyčistit důkladně dutinu ústní... A po tom všem se opět vydat do toho blázince venku.. I když počkat! na něco naše osoba zapomněla. Ne nemyslím tím tašku do školy či snad snídani. Myslím tím každodenní masku přetvářky. Ano, teď je to teprve osoba, kterou venku znají. Je milá, usměvavá, bezstarostná,..
,,Kde se flákáš, máme tu na tebe čekat celej den?!" ,,Sorry" zní jednoduchá odpověď. Hurá do světa, hurá na karneval, kde si každý pečlivě hlídá svou masku. ,,Tak jak dopadlo včerejší rande?" zeptá se osoba kamaráda a, snad kůli tomu rychlému vstávání, zapomene zakrýt smutný tón. Kamarád si však nevšiml. Naštěstí. ,,Ani se neptej, hrůza.... Jsou všechny holky jak z jinýho světa? Co myslíš, Timo?",,Mno všechny včetně tady naší krasotinky." ,,No jo naše vysmátá kráska ze školky." ,,Hele nechte si toho." Povídá s hraným úsměvem osoba, na kterou sou žerty mířeny. ,,Á pozor.. ono se nám to urazilo" odpovídá Timo. ,,Dělejte nebo zas přídem pozdě."
----------------------
Střední odborná škola xxxxx. Ano to je název toho ústavu, kam denně docházely stovky dětí. Na tento nápis právě házela smutný nápis malá drobounká dívka. Docházela do této školy druhým rokem a v mnohém se změnila. Zavzpomínala na chvíli na svůj první den v této škole. První a poslední, kdy byla z této školy nadšená. Tenkrát byl podobný den jako dnes. Slunečný, a přesto ne příliš horký. Tenkrát poprvé přičichla k vůni světa, poprvé ucítila hořkost života. Po tomto dnu si nasadila stejnou masku jako všichni ostatní. Ne, všichni ne, to přeháním. Někteří jsou opravdu takoví- bezstarostní, usměvaví a bezcitní. Po pár měsících ji to však přestalo bavit. Každé ráno stejný stereotyp. Vstát, obléknou se, učesat se, namalovat se,.... a nandat masku. Nandat tu spropadenou masku a hrát si, že je život fajn. Že je sice černobílej, ale že jí se týká jen ta bílá část. Ale ona to tak necítila. Svět měl různý barvy a ona podle toho chtěla žít. Odhodila masku a tím se u ostatních na karnevalu dostala mezi ty, pro které byl život černý. On by nebyl, kdyby ji neschazovali níž a níž. Zarazila sama sebe. Nechce vzpomínat na ty dny. V životě mimo školu se jí dařilo a ve škole to přestala řešit.
Vstoupila do budovy a zamířila do šatny. Při každém nádechu cítila puch vlhka a špíny. V šatně se na ni vrhla Lucka- její nejbližší osoba. ,,Leni, ani nevíš jak ráda tě vidím.. Potřebuju tvůj smysl pro humor, ty tvoje ironický narážky.. Víkend s rodiči byl hrozně záživnej." Lenka se usmála. Ano, to byla ona.. Ironická, přestovšak dobrocitná. A Lucka si kůli tomu z ní často dělala legract. Ale jen malou, přátelskou. ,,Tak pojď lusí nebo příjdem pozdě." V tu chvíli zazvonilo a dívky vystřelily ze šatny jako blesk. Lenka však neměla kudy. Vrazila do nějakého chlapce. Řekla jen tiché ,,Promiň" a běžela dál.
------------------------
Již bylo po zvonění když se Timo a jeho parta hanal do třídy. Do jednoho člena z této skupiny vrazila nějaká druhačka. ,,Ani pořádně omluvit se neumí." zaklel Timo ale nebyl doopravdy naštvaný. Ve skutečnosti o ní za chviličku nevěděl. Zato osoba do které dívka vrazila na ní nemohla přestat myslet. ,,Musím zjistit jak se jmenuje" pomyslel si chlapec.. Ta dívka byla hezká.. Smutná, ale hezká...
--------------------------
Lenka se cítila zmateně. Viděla toho kluka jen vteřinu a nemohla na něj přestat myslet. Bylo na něm vidět, že, jako většina studentů, nosí masku, ale také na něm bylo vidět, že by se jí rád zbavil. A ty jeho oči. Byly tmavé a hluboké...a...smutné. ,,Slečno! Neruším náhodou?" ,,Ne..já..omlouvám se." Zbytek hodiny se snažila dávat pozor. Jakmile však zazvonilo vrhla se na chodbu a v duchu doufala, že ho zase potká. ,,Panebože," pomyslela si ,,co se to se mnou děje, proč na něj myslím? Prostě jen další nafoukanej čtvrťák!" ,,Leni posloucháš mě?" probral ji hlas Lucky. ,, Promiň, trochu sem se zamyslela." ,, Ok, tak pojď ať to stihnem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama